Vánoce

pohanské a křesťanské

 

 

 

Obsah

 

Úvodní slovo 6

Původ svátků 7

Liturgický rok 8

Časový průběh liturgického roku 8

Advent – čas očekávání 9

Advent – církevní svátky a lidové zvyklosti 10

Svatý Ondřej 10

Svatá Barbora 10

Svatý Mikuláš 11

Svatý Ambrož 11

Svatá Lucie 12

Vánoce 14

Štědrý den 15

Boží hod 17

Svatý Štěpán 18

Svatý Jan Evangelista 18

Mláďátka 19

Svatý Silvestr 19

Nový rok 20

Tři králové 20

Oslava Vánoc v Evropě 22

Německo 22

Bulharsko 22

Portugalsko 22

Holandsko 22

Řecko 22

Velká Británie 23

Itálie 23

Polsko 23

Symboly Vánoc 24

Jmelí 24

Ryba 24

Strom 25

Zvony 25

Betlém 25

Tři králové 26

Zvířata 26

Adventní věnec 26

Narodil se Kristus Pán 28

Slovníček 29

 

 

Vážení přátelé,

 

  základním motivem pro sepsání této drobné brožury bylo přesvědčení,  že z širších vrstev obyvatelstva vymizela povědomost o mnohých aspektech jednoho z nejdůležitějších svátků v roce a snaha alespoň trochu přispět k znovunavrácení původního významu Vánoc a odtrhnout je tak od marasmu bludného materialismu, ve kterém ulpěly zásluhou agresivních prodejců všemožného či nemožného zboží, bez kterého by se podle nich žádné Vánoce snad ani neuskutečnily.  

  V publikaci naleznete podrobné zpracování vývoje vánočních svátků    od pohanských zvyklostí až k pevnému ukotvení lidových tradic  do systému církevní liturgie, popis přípravného období tzv. adventu, kapitoly věnované vánočnímu stromku, adventnímu věnci, krajovým zvyklostem a mnoho dalších.  V závěrečné části naleznete výkladový slovníček méně známých či cizích výrazů.

  Doufám, že souhrn informací o historickém vývoji a současném stavu svátků vánočních, přispěje k hlubšímu poznání prastarých zvyklostí, které se později staly základem církevní  liturgie, určující dynamiku ročního cyklu.

   

 

  Milan Růžička

 

Původ svátků

 

  Původ všech svátků lze vysledovat v ubíhajícím čase, proměnách přírody a v lidské potřebě koncentrace sil, ať už svých nebo těch nadpřirozených, k dosažení kvalitnějšího materiálního ale i duchovního zajištění života.  Rozhodujícím faktorem však bylo pravidelné a neustále se opakující střídání ročních období – jara, léta podzimu a zimy, které se odrazilo v periodicitě původně agrárních svátků a obřadů.  Zde, v těchto pradávných končinách lidské historie, kdy člověk zkoušený rozmary přírody, očekával po nejdelší noci v roce zrod čehosi nového a radostného, nacházíme základnu pohanských tradic uctívání zimního  slunovratu.  Dnes už asi nezjistíme jak naši předkové tyto svátky nazývali ale víme, že pro ně byly obdobím obnovy životodárné sluneční energie a zrodu nových životních sil, kterých bylo při zdolávání nástrah tehdejšího života primitivních rolníků zapotřebí snad na každém kroku.          

  O zimním slunovratu vstupuje slunce do své nejhlubší jižní deklinace  a na severní polokouli nastává nejdelší a nejhlubší noc, která je od pradávna nocí plnou čar a kouzel, kdy se konaly rituály udobřující božstva chladu spojené s obětováním.

   Na počátku našeho letopočtu lze v Evropě vysledovat počínající svátky obdobného charakteru jako bylo pohanské uctívání zimního slunovratu. Například v západořímské říši připadla na 25. prosince oslava zrození nepřemožitelného slunce, na počest syrského boha Mithry. Tento kult měl mnoho příznivců, kteří s nadšením oslavovali životodárné slunce a hřejivé světlo přicházející z dalekého vesmíru. Snahou křesťanů však bylo potlačení těchto pohanských konkurenčních pobožností a zasvětili proto 25. prosinec oslavě příchodu opravdového světla, slunce spravedlnosti, mesiáše a vykupitele, syna božího – Ježíše Krista. Křesťanští myslitelé přitom dovedně poukazovali na skutečnost, že ve starém zákoně se očekávaný spasitel označuje jako „Slunce spravedlnosti“ a v Novém zákoně se sám Kristus nazývá „Světlem světa“. Z počátku se tento nový svátek udržoval pouze v Římě, kde úspěšně čelil Mithrovým slavnostem ale postupně se začal rozšiřovat do Afriky, a po Evropě. 

 

 

Církevní rok

 

  V první polovině 6. století přešly některé křesťanské země na nový systém počítání času, který měl svůj počátek v magickém okamžiku Kristova zrodu. Veškeré historické události se tedy zařazovaly do časové přímky jejímž předělem byl rok nula, přibližný rok Kristova zrodu.

  Současně se zavedením nového letopočtu započali křesťanští myslitelé naplňovat program tzv. církevního roku, jehož základem jsou na straně jedné slavnosti spjaté se životem Ježíše Krista (temporál), a na straně druhé oslavy náležející nekonečné řadě osob svatořečených(sanktorál). Liturgický rok je tedy rozdělen do dvou bloků, které nazýváme TEMPORÁL a SANKTORÁL.    

 

Časový průběh liturgického roku

 

Doba adventní

začíná čtyři neděle před Vánocemi a končí odpoledne 24. prosince.

Doba vánoční

začíná slavností Narození Páně (Boží hod vánoční) a trvá až do svátku Křtu Páně (neděle po svátku Tří králů 6.1.) včetně.

Liturgické mezidobí I.

trvá od pondělí po svátku Křtu Páně do úterý před Popeleční středou.

Doba postní

trvá od Popeleční středy do odpoledne Zeleného čtvrtku.

Velikonoční třídenní

trvá od večerní mše na památku Poslední večeře Páně ve čtvrtek do nešpor neděle Zmrtvýchvstání Páně.

Doba Velikonoční

Trvá od slavnosti Velké noci do nešpor neděle Seslání ducha svatého.

Liturgické mezidobí II.

Trvá od pondělí po slavnosti Seslání ducha svatého do soboty před první nedělí adventní…